… a neb farní poutní zájezd.

7:30 sraz – to je začátek naší pouti. Nebo snad ne?

Začátek ale musíme hledat někde jinde. Náš duchovní správce otec Petr již dříve vyhlédl poutní místo a domluvil prohlídku v Arcibiskupských vinných sklepích. S myslí pamatující na dobro našich duší nezapomněl ani na potravu pro našeho ducha a tělo.

Ale popořadě!

Autobus byl na srazišti přesně a my také. Na nikoho jsme nečekali. To je výborný začátek! Farníci svým věkovým složením odráží širokou farní rodinu. Dá se říci, že jsou zde prarodiče, rodiče i jejich děti. Za úvodního slova otce Petra vyrážíme. Ještě v Opavě se z reproduktorů i z úst poutníků linou slova modlitby. Ta de facto pokračuje s různými přestávkami a obměnami po celou cestu do první a hlavní zastávky naší pouti – do Dubu nad Moravou. I přes silné deště a vzedmutou řeku Moravu vystupujeme na parkovišti před chrámem Očišťování Panny Marie do sucha. Řidiče ponecháváme v autobuse a my míříme do ambitů farního křídla poutního areálu, kde nás čeká mnohými vyhlížená část každé pouti, výletu či zájezdu.

Během čtvrt hodiny krátké adaptace na zdejší podmínky se všichni přesunují do poutního chrámu. Zde společně s místním ordinářem a ministrantkou slavíme setkání s Bohem při mši svaté. Naše schola nám k tomu zpívá. A jedni naši manželé mají možnost připomenout si výročí svého manželského odevzdání se jeden druhému na klekátku, které je připraveno pro místní nevěstu a ženicha. Začátek jejich svatby registrujeme při našem odjezdu z Dubu.

Po mši svaté nás pohostí místní farnost. Paní farská hospodyně nám zpříjemňuje svačinku kávou a čajem. Během našeho občerstvování přidává farní znalec, věkem již překročiv středověk – tedy střední část života, svůj svérázný výklad o současné i starší historii zdejšího poutního místa. Žel ani tentokráte nemáme dost času na pohodové spočinutí a prohlídku všech dostupných prostor, ve kterých je např. ubytovna pro farníky-turisty, a po několika společných fotografiích se nakládáme do našeho příjemného autobusu. S ním míříme do dalšího bodu našeho poutního zájezdu – do města UNESCO.

Cestou po dálnici jsme se ještě stačili seznámit se stručnou historií města spojeného hlavně s olomouckými arcibiskupy, a jeho zajímavostmi, a už se opět vyloďujeme či vyautobusujeme, abychom zrychleným přesunem dorazili ke starým vratům, za kterým začíná kus historie nejenom mešního vína v Kroměříži.

Arcibiskupské vinné sklepy – toť část historie Kroměříže, mešního vinařství, … Ale nepředbíhejme. Zakupujeme vstupenky – tu s degustací, tu bez, a sestupujeme mírně se svažující chodbou, která nás obloukovitě zavádí pod arcibiskupský zámek a část jeho zahrady, kde se sklepy nacházejí. Procházíme kolem moderních nerezových tanků a shlukujeme se v prostorné části s vysoce klenutými stropy u dubových sudů ne zrovna malých. Zde se nás ujímá paní průvodkyně a vcelku fundovaně ale přitom srozumitelně nás zasvěcuje do historie zdejších sklepů. Dovídáme se něco málo ze složitého procesu mešního vinařství. Vidíme a můžeme si na něj i sáhnout, třetí největší dubový sud na víno v ČR. Jestlipak si někdo vzpomene, kolik litrů se do něj vejde? Máme možnost také shlédnout vinné archívy – panečku, tady jsou ale kousky! Má-li někdo zájem, je možno za 1.000,– Kč na rok si jeden boxík pronajmout. Vše kolem je jaksi tmavé. To proto, že stěny a nejenom ty, jsou zde porostlé ušlechtilou plísní. Degustace – to by bylo na samostatný článek a tak už jen maličko. Zůstává nás 14 statečných se sklenicemi v rukou a paní průvodkyně po té, co se rozloučila s abstynující částí našich poutníků, vytahuje 4 vzorky, o kterých vcelku zasvěceně mluví, pak otevírá a rozlívá. A my degustujeme. Na závěr nám paní průvodkyně – sommeliérka (mohu-li takto paní nazvat) vyjádřila uznání, že tak početnou výpravu s tolika dětmi bylo radost provázet, neboť jsme byli dle jejích slov velmi ukáznění. Děkujeme za uznání! Nyní by se hodilo zaznamenat všechny části naší další části. Souhrnně by se dala nazvat jako venkovní Kroměříž. Zde již mohl jít každý dle svého uvážení kam mu libo. Někteří vychutnali krásu Květné zahrady, jiní se pobavili v zrcadlovém sále, další se prošli podzámeckou zahradou. Ti, kteří měli zálusk na prohlídku zámku či areálů s ním spojených byli zklamáni. Termín naší pouti kolidoval s natáčením filmu o Marii Terezii právě v zámeckých prostorách, které byly tím pádem pro veřejnost uzavřeny. Připomnělo mi to loňskou pouť do Krakova, kde jsme pro změnu trefili národní pouť SR. Málo kdo si však nechal ujít výbornou italskou zmrzlinu v ulici mezi hlavním – velkým náměstím a justiční akademií.

Řidič i s busem je na místě srazu přesně. Po krátké prezenci vyrážíme směr domov. S modlitbou či slastným podřimováním, s postupným vysazováním poutníků co nejblíže místu jejich bydliště, bezpečně dorážíme až do Jaktaře. Díky vám všem za společenství na pouti.